Najdův blog

Jednou při jedné ze svých výprav do kovošrotu jsem narazil na plný kontejner listových jednotek z nádražního informačního systému Signaltron firmy Pragotron (dnešní Elektročas). Ani minutu jsem neváhal a hned jsem si několik modulů koupil. Několikrát jsem se tam ještě vrátil a zakoupil vše, co nebylo úplně rozbité. Většinu jednotek jsem vystavil od koruny na Aukru. Obvykle se konečná cena pohybovala okolo 450kč za jeden modul.

Doma jsem si však nechal jako dekoraci pokoje a pro budoucí zprovoznění takové moduly, že by se z nich dal sestavit 1 řádek klasické nádražní informační tabule. Taková informační tabule se běžně skládá ze dvou modulů s názvy stanic (výchozí, cílová + obecné pokyny), druhem vlaku, spožděním, plánovaným odjezdem a číslem nástupiště. Myslím, že podrobně popisovat vzhled těchto zařízení nemá cenu. Stále je po republice mnoho nádraží, kde tyto systémy jsou.

Co však stojí za zmínku je samotný princip těchto systémů. Uvnitř každého modulu (listové jednotky) se běžně nachází jeden motůrek (u velkých modulů jsou dva), kontaktní bubínek, hřídelka s kartičkami a zadní DPS (deska plošných spojů) s diodami a relátkem. Motůrek je na 110V. Šasi je hliníkové, kartičky mohou být plastové a nebo také hliníkové. Pro každý konkrétní list připadala specifická kombinace kontaktů na kontaktním bubínku. Díky tomu se dokázala přesně nalistovat požadovaná kartička. Relátko na zadní DPS každé jenotky svým sepnutím určovalo, který modul se zrovna bude “listovat”. Díky tomu se mohlo použít “méně” drátů. I tak jich tam ale bylo dost. Do každé skříně totiž vedl tlustý mnohažilový kabel. Řízení a listování probíhalo z centrálního panelu umístěného zpravidla v kanceláři výpravčího. Takto nějak vypadal řídící panel a zmiňovaný kontaktní bubínek:

Listové moduly Signaltron se dělaly ve třech velikostech. Nejměnší, 8,5cm vysoké, se používaly ve velkých tabulích, kde jich bylo zapotřebí umístit mnoho. Větší, s výškou 11cm a ty největší, 15cm, se dávaly do menších skříní (vitrín), které byly umístěny přímo venku na nástupištích.

Na závěr dodám, že zařízení Signaltron se v Československu montovalo v dílnách pražského závodu PRAGOTRON (dnešní Elektročas). Měl jsem tu čest navštívit sídlo firmy a dokonce si prohlédnout jejich dílny a pracoviště. Dnes se na tom samém místě montují moderní informační tabule, které postupně nahrazují staré listové. Ještě přikládám fotku z filmu Pátek není svátek, kde se na jednom záběru ukazuje ta konkrétní dílna a právě kompletované skříně se zařízeními Signaltron.

Pokud se chceme podívat na úplně první harddisk, musíme se vrátit do poloviny padesátých let. Tehdy byly k dispozici pro ukládání dat zejména děrné štítky s mizernou kapacitou a magnetické pásky neumožňující přímý přístup k datům. Do tohoto prostředí přišel v roce 1956 zbrusu nový produkt od firmy IBM. Šlo o IBM 305 RAMAC (Random Access Method of Accounting and Control). IBM Ramac 305 byl kompletní počítač, skládající se z několika menších jednotek, operátorské konzole a hlavně kabinetu se samotným diskovým systémem. Celý tento komplet zabíral plochu o rozměrech 9×15 metrů.

-Kompletní systém RAMAC 305-

Vynecháme vše okolo a zaměříme se na samotný diskový kabinet. Jde o IBM 350 disk storage unit. Tato skříň, obsahující komplet magnetických ploten, čtecích hlaviček a základního ovládání, by se dala velikostí přirovnat ke dvěma vedle sebe stojícím ledničkám. V čelní stěně bylo prosklené okno, které umožňovalo sledovat pohyb čtecích hlaviček po magnetických plotnách.

-RAMAC 350 – diskový kabinet-

Uvnitř se nacházelo 50 ploten o průměru 24″ s magnetickou vrstvou o pro záznam dat. Každá plotna obsahovala 1,000 sektorů a každý sektor dokázal uchovat 100 alfanumerických znaků. Dohromady tedy získáváme kapacitu 5,000,000 znaků. Celková kapacity tedy činí 4,4MB. Kapacita RAMACu byla adekvátní počtu 64,000 kusů tehdejších děrných štítků.
Plotny rotovaly rychlostí 2000 otáček za minutu a nad nimi se posouvalo rameno se čtecí a zapisovací hlavičkou. Vyhledávací čas, takzvaný seek time, se pohyboval okolo 600 milisekund. Jen pro informaci: u moderních harddisků se vyhledávací čas běžně pohybuje okolo 8 milisekund. Rameno se čtecí hlavou vykonávalo pohyb od kraje plotny přímo k jejímu středu. Uvnitř kabinetu se nacházel vzduchový kompresor, rameno bylo totiž ovládáno pneumaticky.

-Přiblížení skutečné velikosti magnetické plotny-

Přestože se Ramac přestal vyrábět v roce 1961, dodnes v počítačích používáme harddisky využívající jeho základních principů (-rotující magnetická plotna a čtecí/zapisovaní hlavička). RAMAC byl v tehdejší době přelomový i kvůli tomu, že se jednalo o první počítačový systém, pro které vzniklo reklamní video. Video si můžete prohlédnout níže.

-IBM RAMAC – první harddisk-

Nakonec slíbená videa

Pěkné reklamní video:

Poměrně dlouhé video se spoustou velmi zajímavých záběrů z navrhování, výroby, oprav a představení RAMACu zákazníkům:

Pokud Vás článek zaujal, můžete rovněž navštívit moje online muzeum výpočetní techniky, kde najdete spoustu zajímavých historických exponátů (ale RAMAC bohužel ne).

Pravidelné čtenáře tohoto blogu asi zklamu, ale slibuji, že již brzy zase nějaký článek o IT napíšu.

V tomto článku bych chtěl stručně popsat na jakém principu tento systém jednotného času pracuje. Zejména bych chtěl ukázat jeho “implementaci” v domácích podmínkách. Popis se týká hodin vyráběných firmou Pragotron (dnešní Elektročas).

Pochopit jak takový systém funguje není vůbec složité. Na jedné straně jsou řídící, neboli mateční hodiny. Tyto řídící hodiny mají za úkol každou minutu poslat na výstup polarizovaný impulz o daném napětí (nejčastěji 24V) po dobu přibližně dvou sekund.

Tyto impulzy jdou na výstupní svorkovnici (P, H) a dále po vedení až k podružným hodinám.

Podružné hodiny jsou vybaveny pouze cívkami a ciferníkem (analogové hodiny), nebo kartičkami a mechanizmem, který je překlápí (digitální hodiny). Samotné podružné hodiny nemají žádnou zpětnou vazbu k řídícím hodinám a při každém impulzu se pouze posunou o minutu dopředu. Na podružných hodinách tedy může být klidně půl jedné, na matičních devět hodin a systém funguje dál. Tohoto se dá využít třeba při schématickém zobrazení času ve světě, kdy každé podružné hodiny ukazují jiný čas, ale všechny se každou minutu pohnou.

Můj domácí časoměrný systém

Základním prvkem mého systému jsou řídící hodiny typu EH40 (na obrázku vlevo nahoře).  Rok výroby 1990. Tyto hodiny mimo jiné umožňují vysílat tzv. zrychlené impulzy, v případě řízení podružných hodin (1 impulz za 4 sekundy). Jedinou vadou těchto hodin byla jejich vlastnost, že po výpadku napájení se trvale zastavily, tudíž je bylo třeba pokaždé seřizovat. Tento problém jsem vyřešil zakoupením klasického záložního zdroje UPS (na obrázku vlevo dole). Sice již má celkem vysloužilou baterii, ale díky velmi malému odběru těchto hodin vydrží napájet celý systém po dobu 6ti hodinového výpadku hlavního napájení.  Tento komplet řídících hodin a záložního zdroje mám umístěn v garáži. Ještě bych zmínil, že Pragotron vyráběl podobné řídící hodiny (typ EH41), které měly integrovanou baterii. Díky tomu nebyl nutný externí záložní zdroj.

Nejbližší podružné hodiny se nacházejí hned v garáži. Jedná se o typ IPJ 061 - digitální hodiny. Princip zobrazování času je zde řešen dvěmi překlápějícími-se kartičkami - minutové a hodinové. Kartičky, stejně jako celé šasi, je vyrobeno z plastu. Přední kryt je z plexiskla. Z boku těchto hodin je vyvedena hřídelka umožňující manuální seřízení těchto hodin. Samotný rám držící cívky, kola s kartičkami a převody je kovový. Toto byly  mé první hodiny. Do rukou se mi dostaly ještě v dobách, kdy jsem žádné řídící hodiny neměl. Protože se mi moc líbily, tak jsem se informoval a sehnal si vše, co bylo potřeba k jejich zprovoznění.

Podobné digitální hodiny mám přímo ve svém muzeu počítačů. Jsou to ty nejzajímavější hodiny. Typ CPJ-061 / 1. Zobrazují kromě aktuálního času také den v týdnu, měsíc a aktuální datum. Celé šasi je plechové, vepředu je plexisklo. Z boku je opět hřídelka, pro manuální seřízení hodin. Uvnitř se nachází mnoho převodů ozubenými kolečky, vačky, hřídelky, pružiny a kotvy. Tyto hodiny jsou zajímavé tím, že perfektně rozeznávají počet dnů v daném měsíci. Hodinová část (+ dny týdnu) je napojená na mateční hodiny, ale kartičky s datem se překlápějí maličkým motorkem na 230V. Motorek se spíná přez táhlo, které se pohne vždy o půlnoci a po přetočení data se motorek opět vypne. Tyto hodiny mi připadají perfektně navržené, ale seřídit je je velmi složité. Tyto moje hodiny mají pěkné sériové číslo 880022 (rok výroby 1988).

V podkroví mám pěkné analogové hodiny BETA 28. Tento moderní typ je osazen  velmi tichým strojekem. Právě kvůli tomu jsem si je dal k sobě do pokoje.  Tyto hodiny jsem si odnesl jako trofej ze střední školy. Měli jsme je na chodbách.  Hodiny jsou celé z plastu, předek z plexiskla. Hodiny mají na sobě napsáno Elektročas, protože státní podnik Pragotron byl po revoluci přejmenován zpátky na Elektročas (jak tomu ostatně bylo ještě před rokem 1948).

Další hodiny jsem umístil na samotný konec zahrady. Zde jsem použil kulaté analogové hodiny typu P 40. Mají plechové šasi a skleněný předek. Je v nich starý a velmi hlučný strojek, proto se absolutně nehodí do interiéru. Hodinám jsem vyrobil jednoduchou stříšku. Strojek jsem opatřil vhodným krytem proti působení povětrnostních vlivů.  Protože jsou tyto hodiny na samotném konci zahrady, je tedy vedení dlouhé přez 80 metrů, což ale v praxi vůbec nevadí.

Aby bylo i ve spodní části zahrady vidět kolik je hodin, dal jsem další hodiny na komín. Jedná se o typ C 301. Tyto analogové hodiny jsou plechové. Ciferník je kryt obyčejným sklem. Rok výroby neznám, ale tyto hodiny byly velmi rozšířené. Zejména na nádražích. Jak vlakových, tak autobusových.

Můj domácí systém tvoří tedy jedny mateční hodin Pragotron EH40 a pět podružných hodin. Navíc je zde ještě přítomen záložní zdroj, který při výpadku pohání celý systém po dobu 6ti hodin.

V záloze mám ještě další spoustu podružných hodin - jak digitálních, tak analogových a kalendářních. Dokonce dvoje řídící hodiny a nějaký ten linkový rozvadeč. Pokud tedy máte doma také nějaké ty hodiny a chcete se jich zbavit, neváhejte mne kontaktovat a určitě se nějak domluvíme. Popřípadě se nebráním výměnám s dalšími sběrateli.

Málokdo tomu věřil, ale je to tak - žiju. Je tomu už rok, co se na tomto blogu objevil poslední článek. Ještě než se začnu vymlouvat proč jsem tu nic nepsal, tak bych chtěl poděkovat té spoustě lidí, kteří tento blog navštěvují. Jen díky obrovskému zájmu o článek “Rozdělení DVI slotů” jsem tento blog dávno nezrušil. Nyní k uplynulému roku.

Někdy od ledna jsem se začal věnovat maturitě. V dubnu jsem se dokonce začal učit. Nakonec jsem dal odborný blok (silnoproud, slaboproud, strojařina) za 1, češtinu za 2 a angličtinu za 3. Jako bonus jsem si ze školy odnesl Vyhlášku 50.

Jako už asi poslední 4 roky se s rodiči o víkendech pravidelně věnuji rekonstrukci mého domu v Berouně. Fakt mi to připadá jako celá věčnost, ale za víkend se toho vážně moc nestihne. Ale letos jsme docela pokročili. Na jaře jsem instaloval garážová vrata s autopohonem, což byla skvělá akce. Na to, že jsem to dělal poprvé jsem to zvládl docela slušně a po krátkém seřizování začalo bez problému fungovat i automatické otevírání. V létě jsem pak usadil plastové dvěře a na podzim jsme si pořídili bazén. Do toho všeho různé drobnější akce.

Ve volných chvílích jsem se věnoval a stálě věnuji svému počítačovému muzeu. Tímto opět děkuji všem, kteří denodenně projevují svůj zájem o muzeum prohlížením mých webových stránek muzea. Dnes už je to opravdu skutečné muzeum s vitrínami atd. Aktuálně se v muzeum nalézá téměř 700 věcí. V poslední době je bohužel však hlavní zdroj exponátů aukro.cz. Což je leckdy finančně náročné. V práci se totiž k ničemu zajímavému a historickému  nedostanu a chodit na vrakoviště už taky jaksi nestíhám.

Také jsem si našel dalšího koníčka. Zajímám se o časoměrný systém Elektročas/PRAGOTRON. Doma se mi už nahromadila spousta elektrických hodin, takže mi v domě vznikl fungující časoměrný systém s řídícími a asi 5ti podružnými hodinami, včetně skutečně zajímavých - kalendářních hodin. Musím říct, že mi vážně baví se o takový systém starat, ale někdy je to o nervy. Ale o tomto bych se rád podrobněji rozepsal v jiném článku.

Po prázdninách vystřídala školu práce. Sehnal jsem místo v Hewlett Packard na pozici HP-UX technika. V září jsem měl pohovor, v říjnu jsem nastoupil. Náplní mé práce budou opravy zejména unixových serverů, diskových polí a dalších věcí v datacentrech přímo u zákazníků. Za ty tři měsíce co už “pracuji” jsem prošel mnoha serverovnami (třeba i v Temelíně) a zatím převládá nadšení. Největší překážkou však bylo naučit se (zatím jen základy) Unixu. Vždycky jsem totiž dělal s operačním systémem s GUI. Nyní láduji příkazy do terminálu. Každopádně jsem za tuhle práci moc moc moc rád. Původně jsem měl totiž nastoupit jako elektrikář u Českých drah, kde bych opravoval slaboproudou elektroinstalaci ve vagonech a lokomotivách. To by mě sice nevadilo, ale rozhodně je taková práce uplně jinde, než ta v HP.

Ještě než jsem nastoupil do práce, tak jsem stačil udělat jeden projekt. Jde o, v pořadí už třetí, minipc. Pojmenoval jsem ho “BlackBox” Toto je ale vskutku profi. V krabičce se nachází Via Epia základní deska s 800MHz CPU, 40GB HDD, DVD ROM, Pico PSU a 512MB RAM. Zvlášt povedená je přední maska, která je udělaná z tahokovu. Při tvorbě jsem použil špičkový Dremel. Tento výrobekjsem mimo jiné donesl ukázat na pohovor v HP - líbil se. Celý popis prací na tomto projektu naleznete ZDE.

Tolik k uplynulému roku. Každopádně si troufám tvrdit, že letos si najdu více času, abych sem něco napsal. Zejména bych se chtěl rozepsat o mojí práci, rekonstrukci domu a zase napsat nějaký užitečný článek o počítačích.

Přesně den před vánoci mi mojí sbírku obohatil jeden z nejlepších kousků – procesor Intel p4040. Díky tomu jsem se rozhodl udělat jakýsi výběr nejlepších věcí, které ve sbírce mám. Tento výběr si můžete prohlédnout zde.

Ještě bych chtěl všem, kteří čtou tento blog, popřát příjemné prožití vánočních svátků. A hlavně podobnou radost z toho, co najdou pod stromečkem, jako mám já z toho Intelu 4040.

DVI (Digital Visual Interface) rozhraní bylo vyvinuto firmou DDWG a v roce 1999 představeno veřejnosti. Toto rozhraní používáme pro připojení video zařízení (LCD monitory, data projektory) k počítači. Občas se však může stát, že kabel nejde do konektoru zapojit, popřípadě to nefunguje. DVI konektorů je totiž hned 5 druhů. Zkusím je zde přiblížit.
Než začnu, tak zde popíšu pár pojmů.

Single link, Dual link

Konektory DVI-I a DVI-D mohou být v provedení single, nebo dual link. Jde o to, že přes single link lze přenést rozlišení do 1920 x 1080 (WUXGA), kdežto u dual linku je to 2560 x 1600 (WQXGA). Tento rozdíl je způsoben počtem TMDS. Single link využívá pro přenos signálu pouze jeden, kdežto dual link dva.

Něco málo o kontaktech

Všechny kontakty uspořádané vedle sebe jsou pro přenos digitálních signálů. Pro přenos analogových signálů (RGB a horizontální synchronizace) jsou 4 kontakty umístěné vedle vodorovného plíšku, který tvoří společný – záporný vodič. DVI je také schopno přenést specifikace připojeného monitoru do grafické karty. Toto je realizováno přes kanál DDC2.

Na všech obrázcích je vyobrazen konektor typu samec, tedy ten, který najdeme na propojovacích kabelech.

DVI-A (analog)- Single link

Tento konektor je určen pro přenos digitálního signálu do analogových zařízení jako jsou CRT monitory a některé typy LCD. Vznikají zde drobné ztráty kvality obrazu, způsobené konverzí z digitálního signálu na analogový. Dual link provedení tohoto konektoru neexistuje. Konektor má 8 + 4 kontaktů a kolem vodorovného plíšku jsou jich ještě dva páry.

DVI-I (digital & analog) – Single link

Konektor schopný přenosu digitálního i analogového signálu v provedení single link. To znamená že přes něj je možné přenášet rozlišení maximálně 1920 x 1080. Konektor používá 9+9 kontaktů a kolem vodorovného plíšku jsou další dva páry.

DVI-I (digital & analog) – Dual link

Tentokrát v provedení dual link, přes které lze přenášet rozlišení až 2560 x 1600. Kontaktů má již plný počet, což jest 24 kontaktů. Kolem vodorovného plíšku jsou také dva páry kontaktů, jak je tomu i u single link provedení.

DVI-D (digital) – Single link

Konektor schopný přenosu pouze digitálního signálu. Slouží pro přímé připojení dvou digitálních zařízení. Je v provedení single link. Dokáže tedy přenášet rozlišení pouze do 1920 x 1080. Je zde 9+9 kontaktů.

DVI-D (digital) – Dual link

Tentokrát v provedení dual link, pro rozlišení do 2560 x 1600. Konektor má 24 kontaktů.

Na závěr ještě přidávám schématický obrázek rozdělení konektorů.

Zde naleznete základní rozdělení a informace k jednotlivým slotům, které se vyskytují, nebo vyskytovaly na základních deskách.

Univerzální sloty:

8bit ISA

Tento osmibitový slot měl 62 kontaktů a pracoval na frekvenci 4.77 MHz. Byl označován jako XT bus.
Používal se snad pro všechny tehdejších rozšiřující karty. Dnes je tomu již dávno, co se přestal používat,
nahradil jej totiž 16ti bitový ISA slot. Maximální přenosová rychlost činila 1.2 MB/s.

ISA (Industry Standard Architecture)

Jeho osmibitový předchůdce již tehdejším technologiím nestačil, a tak v roce 1984 byl představen tento,
16ti bitový. Dříve byl označován jako AT bus. Používal se taktéž pro všechny rozšiřující karty. Skládá se
z 98 kontaktů a pracuje na frekvenci 8MHz. Zvláštností je, že když probíhá komunikace s kartou zasazenou do
tohoto slotu, procesor se automaticky podtaktuje na 8MHz. Toto je řešení problému, který se objevil v počítačích
s procesory s taktem 16 a více MHz. Tehdy docházelo k selhání systému, proto se objevilo toto řešení. Tento slot
se již dlouhou dobu nepoužívá, přesto se před nedávnem objevil na jedné , poměrně nové, základní desce(COMMELL P4LA).
Ve Windows Vista již není podpora pro tento slot. Jeho přenosová rychlost se pohybovala okolo 5.3 MB/s.

EISA (Extended Industry Standard Architecture)

Tento slot se dělal v provedeních 8, 16, 32 (na obrázku). Představen byl v roce 1988 firmou Gang of Nine.
Jako reakce na tento slot byl XT a AT bus přejmenován na ISA (8 a 16 bit). Tento slot nebyl ovšem nikdy
tak rozšířený, jako předešlé dva. Podstata použití byla v serverových základních deskách. EISA slot pracuje
na frekvenci 8,33MHz, má 98+100 kontaktů. Skutečná přenosová rychlost se pohybovala kolem 40 MB/s.

MCA (Micro Channel Architecture)

/bez obrázku/
MCA je pětičlenná skupina slotů, ve které se objevil první 32ti bitový slot vůbec. Vyvinula je firma IBM
a v roce 1987 je představila veřejnosti. Vyráběly se v pěti variantách: standardní 16ti bitový, 16ti bitový
„8514/A Slot“, standardní 32ti bitový, 32ti bitový „Memory Card Slot“ a 32ti bitový „Video Slot“. Dnes se již
nepoužívá. Co se týče využití, tak 16ti a 32ti bitové verze se používaly pro mnoho rozšiřujících karet, Video Card
slot byl určen pro grafické karty a Memory Card Slot byl určen pro externí operační paměti.

VLB (VESA Local Bus)

Opět 32ti bitový slot, který se objevil se v roce 1992 v dobách 486tek. Vyvinula jej firma VESA (Video Electronics
Standards Association) a má 112 kontaktů. Standartně běží na frekvenci 33MHz, ale na některých systémech, může i
rychleji. Zajímavé je, že slot nabízí přímý přístup do systémové paměti rychlostí odpovídající rychlosti procesoru.
Používal se hlavně pro grafické karty. Tento slot byl nesmírně populární, ale díky jeho designu založeném na 486 procesoru,
který při přechodu na Pentia způsoboval problémy a díky absenci podpory busmasteringu a Plug and Play byl vytlačen PCI slotem.
V roce 1996 se tento slot přestal téměř definitivně používat.

PCI (Peripheral Component Interconnect)

Dnes hojně používaný slot pro připojení snad všech rozšiřujících karet. V roce 1990 se objevila specifikace PCI 1.0,
která položila standard pro PCI 2.1, která byla uvolněna 30. dubna roku 1993. Dnes používáme finální specifikaci 3.0.
PCI pracuje na frekvenci 33,33MHz a maximální teoretická přenosová rychlost je 133MB/s. Existují tři provedení tohoto slotu.
Rozeznáváme je podle tzv. klíčovacího zářezu. Pokud mají zářez v přední části slotu, pak je určen pro karty vyžadující 3,3V.
Pokud je zářez na opačné straně (viz obrázek), jedná se o karty na 5V. Díle existují i univerzální PCI karty, které mají zářezy
na obou stranách. S nástupem PCI3.0 však 5V verze zanikla. Dnes již máme finální standard PCI 3.0, kde byla úplně odstraněna možnost 5V.

PCI-X (Peripheral Component Interconnect Extended)

PCI-X byl v roce 1998 společně vyvinut firmami IBM, Hewlett Packard a Compaq. Dnes se používá v hlavně serverech a pracovních
stanicích. Jedná se o 64ti bitový slot pracující na frekvenci 133MHz. Teoretická přenosová rychlost činí 1.06666 GB/s, proto
je používán pro diskové řadiče a vysokorychlostní síťové karty. Na obrázku je 3,3V provedení.

PCI Express 1x

Slot vyvinutý v roce 2004 firmou Intel. Používá se hlavně pro zvukové karty a řadiče. Přenosové rychlosti dosahují 320 MB/s.

PCI Express 4x

Taktéž vyvinutý Intelem ve stejném roce. Tento slot dosahuje větších přenosových rychlostí. Až 1.25 GB/s. Na základních deskách se moc neuchytil.

PCI Express 8x

Další z slot z rodiny PCIe. Tento dosahuje přenosových rychlostí 2.5 GB/s. Ani tento slot se na dnešních deskách moc neobjevuje.

PCI Express 16x

Dalo by se říct, že je to dnes nejpoužívanější slot ze všech PCIe. Nalezneme ho na každé dnešní základní desce. Díky svým vysokým přenosovým rychlostem (5 GB/s) se používá hlavně pro grafické karty.

Sloty pro výstup zařízení integrovaných na základní desce:

Riser – malá destička s plošným obvodem. Výstup ze základní desky (obvykle modemy a zvukové karty).

ACR (Advanced Communications Riser)

Tento 32ti bitový slot vyvinula firma Asus. Dokáže spolupracovat pouze s VIA čipsety, tudíž se na ostatních deskách nemůže objevit.
Je určen pro modemy, zvukové karty a síťové karty. Co se vzhledu týče, připomíná PCI 3,3V, ale je přidělán blíže k okraji desky.

AMR (Audio Modem Riser)

Slot vyvinutý Intelem v roce 1998 speciálně pro zvukové karty a modemy, spolupracující s čipem na základní desce. Dnes se již na základní desky nedává.

CNR (Communications and Network Riser)

Opět od firmy Intel, představený v roce 2000. Patří sem opět modemy, zvukové a síťové karty. Princip je stejný. Za základní desce je integrován čip
daného zařízení a do tohoto slotu se zapojí analogová část – tištěný obvod s výstupem (konektory).

Jednoúčelové sloty – sloty pro grafické karty:

AGP (Advanced Graphics Port)

V roce 1997 představil Intel první verzi AGP1.0. Tento 32ti bitový slot je určen pouze pro grafické karty. Dělal se v provedeních a rychlostech:
1x (266MB/s na 33MHz), 2x (533MB/s na 133MHz), 4x (1066MB/s na 266MHz) a poslední, nejrychlejší – 8x (2133MB/s na 533MHz).
Tyto verze byly od sebe rozlišeny specifickými zářezy, jako tomu

AGP Pro (Advanced Graphics Port Professional)

Slot určený pro karty se zvýšenými nároky na napájení. Byl předveden v roce 1999. Tento se slot se používal v pracovních stanicích,
na kterých běžely graficky náročné aplikace a simulace. Opět se vyráběl v několika provedeních: 3,3V, 1,5V a univerzální. Opět byl rozlišen zářezy.

AGR (Advanced Graphics Riser)

Byl vyvinut firmou MSI a používal se na základních deskách s PCI-16x. Koncepce vychází z AGP slotu. Některé AGP však nebyly s tímto slotem kompatibilní.

Z původní AGP koncepce vycházely i další sloty. Například:

• 64-bit AGP Tento 64ti bitový slot vycházel koncepcí z AGP 3.0, ale ve finální verzi byl pozměně. Používal se pro High-endové grafické karty.
• AGI (ASRock Graphics Interface) – byl vyvinut firmou ASRock, měl však jeden velký problém a tím byla nekompatibilita s mnoha čipsety a grafickými kartami.
• AGX (Advanced Graphics eXtended) – vyvinula jej firma EpoX, potýkal se se stejnými problémy jako AGI slot.
• Ultra-AGP, Ultra-AGPII Původní verze podporovala stejné přenosové rychlosti jako AGP 8X, zatímco Ultra-AGPII zvládla až 3.2GB/s. Tento slot byl vyvinut firmou SiS.

Doufám, že jste v tomto článku nalezli informace, které jste hledali.